Magie je náš svět...

Upíři. Tvorové noci živící se lidskou krví. Bledí, tajemní a vyzbrojení dvěma špičáky, kterými prokousnou každé hrdlo. Odkud přišli? Co o nich víme? A jsou důkazy o jejich existenci?

Kdo je upír a co umí?
Většina z nás o upírech slyšela, pro jistotu si ale shrňme fakta. Za upíra je považována bytost, která v noci vstává ze svého hrobu a pod rouškou tmy se vkrádá k lidem, aby jim z krční tepny sála teplou krev a prodloužila si tím život. Kousnutí lidé se potom sami mohou v upíra proměnit. Upír má dva špičaté zuby, neodráží se v zrcadle, nevrhá stín, bojí se slunečního světla, křížů, svěcené vody, stříbra a česneku. Spí ve svém hrobě nebo v rakvi, kterou má naplněnou hlínou ze svého hrobu, což pro něj představuje spojení se záhrobím. Podle některých legend se umí proměnit i ve vlka nebo netopýra, má nadlidskou sílu a hypnotické schopnosti. Je to jeden z nejmocnějších tvorů temnot a rovnat se mu může už jen maximálně vlkodlak.

Upíří historie
Legendy o upírech mají svůj původ na Balkáně. Za pravlast upírů je považována rumunská Transylvánie, hluboce zakořeněné příběhy o upírech bychom ale nalezli i v Maďarsku, Srbsku, Polsku, v Karpatech a také na Moravě. Teprve později se upíři dostali do Německa, Francie a posléze i Anglie. Všechny příběhy o nich mají reálný základ, ze kterého si vzal inspiraci i Bram Stoker při psaní Draculy. Vše začalo kolem roku 1440, kdy se na území rumunského Valašska objevil rytíř Vlad III. A pustil se do boje s Turky blížícími se do Evropy. Vlad měl ve znaku zlatého draka. Drak se latinsky řekne ,,dracon", horalé si to však přizpůsobili na draculVlada a Radu. Výchova v tureckém zajetí na jeho synu Vladovi zanechala následky a deformovala jako osobnost. Vlad byl v zajetí svědkem turecké krutosti a mnohokrát viděl, jak Turci napichují své zajatce na zaostřené dřevěné kůly. Když pak z tureckého zajetí uprchnul a převzal po otci vládu na Rumunskem, zavedl tyto praktiky i ve své zemi a stal se krutovládcem. Žebrotu např. vyřešil tak, že sezval všechny žebráky, pohostil je a po předkrmu je nechal v domě zavřít a hromadně upálit. Jeho nejoblíbenějším trestem ale bylo napichování lidí na kůly, mezi takto zabitými lidmi dokonce i obědval. Lidé mu říkali DRACULA - drakův syn, později se ale dočkal přezdívky Napichovač. Není divu, že se stal po smrti temnou legendou - a že se stal ve vyprávění lidí upírem. a začali tak Vladovi pro jeho odvahu říkat. Ani odvaha ale nestačila na příval Turků a tak nakonec Vlad Dracul rezignoval a na důkaz své pokory dal Turkům své dva syny

Jak na upíry
Kolík a stříbrná kulka, to jsou je dvě nejznámější metody, ve středověku se jich ale používalo mnohem víc. Hrob domnělého upíra se navrtal a naplnil svěcenou vodou. Mrtvolám-upírům se protínaly šlachy pod koleny, aby upír nemohl chodit. Tělo se vynášelo za hranici vesnice nebo se vykopalo a otočilo v hrobě tváří dolů, aby kousalo do hlíny a ne do lidí. Drastičtější metody pak spočívaly v probíjení srdce nebo i lebky zmíněnými dřevěnými kůly, které musely být zásadně z osiky, dubu, javoru-klenu nebo lípy. Zbytek těla se spálil. Někdy se také hlava nebožtíků ukroutila nebo odsekla a ústa se nacpala kamením nebo česnekem. Možností byla řada a odlišovaly se regionálně. Obecně se ve středověku věřilo, že v nebezpečné tvory se mohou změnit všichni mrtví čarodějové, vrazi, sebevrazi nebo jiní lidé, kteří zemřeli nepřirozenou smrtí. Proto se jejich těla pohřbívala na křižovatkách s vírou, že když se nebožtík probudí, nestihne se do rána rozhodnout, kterou cestou se dát.

Důkazy
Důkazy o upírech tak, jak nám je ukazují filmové horory, nemáme. Na rozdíl od kryptozoologických záhad jako je lochnesska nebo yetti se nikomu nepodařilo upíra vyfotografovat a nebyly ani nalezeni lidé, kteří by byli prokazatelně kousnuti. Tvorové živící se krví ale existují. Jsou to dva málo prozkoumané druhy létajících jihoamerických netopýrů (Desmodus a Diphylla), kteří se zakusují do zvířat (často do dobytka) a sají jeho krev. Podezření, že jsou schopni napadnout i člověka se zatím nepodařilo zcela prokázat. Mnohem víc důkazů než o existenci upírů máme o hluboce zakořeněné víře v upíry. V řadě starých kronik byly nalezeny popisy událostí, podle kterých mrtvý dál škodil své rodině, případně napadal pocestné na opuštěných cestách a když byl po vykopání z hrobu probodnut, vylila se z něj krev. Skutečně hmatatelnými důkazy jsou ale jen hroby údajných upírů, v nichž je z kosterních pozůstatků patrné, že dotyčný byl za svého života nebo brzy po smrti považován za upíra. Hroby se svázanými kostrami, s kůly zabodnutými vedle mrtvoly, se zkříženými nohami, s vypáčenými dásněmi, vytrhanými zuby nebo hlavami oddělenými od těla byly nalezeny na několika místech světa.

Jedním z významných objevů jsou české Čelákovice, kde bylo v roce 1966 nalezeno podivné pohřebiště s kostrami, na nichž byly provedeny protivampirické zásahy. Případu se věnovala řada seriózních odborníků i TV Nova, jediné co o hrobech ale můžeme říci je, že pocházejí z přelomu 10. a 11. století. Jedná se o zcela unikátní pohřebiště pro upíry, kde bylo v průběhu několika desetiletí pohřbeno kolem 20 lidí. V jejich fyziognomii nebyly nalezeny žádné velké odlišnosti od tehdejšího slovanského typu ve všech případech šlo o muže ve věku od 20 do 60 let, s tehdejší průměrnou výškou 168 cm. U jednoho byly v horní čelisti nalezeny deváté zuby. Nic z toho ovšem neukazuje na to, že šlo o skutečné upíry. I přesto jsou čelákovičtí upíři dodnes pojmem.

Podobné hroby, ale z devatenáctého století, se podařilo najít i v Anglii. Odborníci, kteří se podivně pohřbeným kostrám věnovali, po dlouhém pátrání zjistili, že všechny pohřbené spojovala jedna věc - umřeli na tuberkulózu.
Tím se také dostáváme k zřejmě k největšímu z důvodů vzniku upírské legendy. Lidé si už od pradávna vysvětlovali věci, kterým nerozuměli, pomocí nadpřirozených jevů. Ve středověku byly pro Evropu nepochopitelné epidemie moru a cholery, později i tuberkulózy. A přičítaly se na vrub právě upírům. Za upíry byli považováni lidé s tělesnými vadami, bledí nemocní doslova se měnící v živé ,,mrtvoly" před očima, chudokrevní či lidé trpící výjimečnými nemocemi. To vše se pravděpodobně potkalo a dalo vzniknout legendě o mocném, mrtvolně bledém nemrtvém, který nepřináší nic dobrého.

Dnes to mohl být zapomenutý příběh, pak ale přišlo 19. století se svými tajemnými romány. Jednoho večera roku 1816 se ve svém sídle sešel tak jako mnohokrát lord G.G.Byron se svými přáteli a z vyprávění tajemných historek nakonec vyplynula dohoda, že každý napíše nějaký strašidelný příběh. Lord sám napsal pár veršů a básník P.B. Shelley nenapsal nic, jeho partnerka Mary Godwinová (později Shelleyová) ale napsala Frankensteina a osobní Byronův lékař W. Polidori vypotil povídku Upír, v níž upíra popsal přímo podle lorda Byrona jako vysokého, s ušlechtilými rysy a pronikavýma očima. Když potom na konci 19. století Bram Stoker vydal svůj román Drakula, kruh se uzavřel. Příběh o transylvánském knížeti spojený s příběhy o upírech dal vzniknout legendě. Upíři nejsou záhadou, ale spíš fascinujícím důkazem toho, že strach dokáže člověka donutit i k tomu, aby otevřel hrob a do mrtvého, pomalu se rozkládajícího nebožtíka, (v lepším případě, ve středověku se občas stalo, že pohřebeni byli omylem jen zdánlivě mrtví) vrazil osikový kůl. Dnes už věří na upíry jen vesničané a horalé ze zapomenutých částí Balkánu. Pravděpodobně zbytečně. Ale víte jak mají končit správné záhadologické články. Jeden nikdy neví...

zdroj:http://zjimas.blog.cz